Reflektování a reflektující tým
Reflektování je jedním ze základních procesů, který by měl v rámci systemického přístupu probíhat. Ano, i u jiných přístupů se často klade důraz na potřebu sebereflexe klienta, na potřebu reflektovat průběh sezení i celé terapie. V rámci systemického přístupu je ale také zdůrazňována reflexe terapeuta, resp. toho, co dělá a proč to dělá.
Z konstruktivistického pohledu, ze kterého systemika vychází, totiž neexistují „objektivní pravdy“ nebo jednoznačné hodnocení toho, co je správně a co je špatně. Nemohou tedy ani existovat jednoznačně správné a obecně platné postupy. To dává terapeutovi možnost respektovat a nehodnotit širší paletu klientů. Na druhou stranu může být taková „svoboda“ znejišťující, protože se může zdát, že se nelze o nic opřít. Terapeut by se pak ale měl opírat právě o reflexi toho, co a proč v terapii dělá (protože mu žádná obecně platné pravidlo neříká, co má dělat). Také za tato svá rozhodnutí nese plnou odpovědnost, protože nemůže říct: „Ale takhle se to přeci má dělat...tohle je standardní postup.“
Jedním ze způsobů práce, který se v rámci systemického přístupu rozvinul, je práce s reflektujícím týmem. Jak jsem již psala výše, reflektování je jedním ze základních procesů v systemické terapii a v tomto případě se k reflektování používá týmu. Tým tvoří většinou pár dalších terapeutů (příp. odborníků vzdělávajících se v systemické terapii) a v průběhu konzultace dostanou prostor na své reflexe, postřehy, nápady.
Tento způsob práce může být velmi obohacující, klient vlastně využívá potenciálu více odborníků. Na druhou stranu může být omezujícím faktorem finanční náročnost – pokud tým nepracuje zdarma, musel by klient (nebo organizace) platit další odborníky. Toto uspořádání také nemusí každému klientovi v každou chvíli vyhovovat. Pokud se klient necítí dostatečně bezpečně, nemusí mu být přítomnost více osob příjemná. Opět záleží na preferencích a rozpoložení každého člověka, klient má právo výběru.