Systemická psychoterapie
Myslím, že je poměrně obtížné systemickou psychoterapii nějak jednoduše charakterizovat.
Nejen proto, že se pod tento pojem dá zahrnout více přístupů, které se od sebe mohou navzájem lišit. Je to obtížné i z toho důvodu,
že každý psychoterapeut svou práci pojímá a vykonává trochu jinak. Tedy, dva psychoterapeuté, kteří se nazývají systemiky, budou pracovat
jinak a ve své práci zdůrazňovat jiné aspekty. Není to ovšem nic špatného nebo podivného, naopak je to v souladu s východisky, na kterých
systemická psychoterapie stojí (viz níže). Je ovšem třeba vzít na vědomí, že tento text popisuje můj pohled na systemickou psychoterapii.
Nejedná se o obecnou a závaznou definici.
Obecně lze myslím říci, že hlavní charakteristikou a také odlišností systemické psychoterapie od ostatních směrů je fakt, že stojí na
jiných filozofických východiscích, a to na konstruktivismu a sociálním konstrukcionismu. Obě tato východiska uvažují v tom smyslu, že
neexistuje nějaká vnější, objektivní realita, která by byla poznatelná a toto poznání ověřitelné.
Konstruktivismus v podstatě říká, že každý člověk si svou realitu konstruuje ve své hlavě, na základě svých zkušeností a způsobů uvažovaní.
Tzn. že (jak mnoho moudrých lidí už i dříve řeklo) věci nejsou nějaké samy o sobě, jsou takové, jak je my vnímáme a hodnotíme.
Sociální konstrukcionismus k tomuto způsobu uvažování doplňuje, že to, jak o věcech přemýšlíme, máme naučené v rámci našich kultur a
společnosti. Tedy že společnost do značné míry (ne-li zcela) ovlivňuje, jak věci vnímáme, co považujeme za správné a co za špatné atd.
Často ani „nevíme“, že jsme nějaký názor takto přijali, protože může být ve společnosti tak samozřejmý, že ho považujeme za „objektivní
pravdu“ a ne za jednu z možností, jak se na věc dívat.
V rámci systemické psychoterapie je tedy kladen velký důraz na to, jak věci vnímá klient, jak se to stalo, že je takto vnímá, jak by je
chtěl vnímat atd. Klient sám je vždy odborníkem na to, jak chce mít svůj svět uspořádaný, s jakým názorem a pohledem na svět a sebe sama
se mu bude lépe žít. Subjektivní (zkonstruovaná) realita každého člověka je pro něj ta pravdivá a psychoterapeut zde není od toho,
aby klientovi tvrdil, že vnímá věci špatně, a poučoval ho, jak je má vnímat „správně“. Může mu ale pochopitelně poskytovat zpětnou vazbu
a umožnit tak klientovi, aby se pro věci rozhodoval vědomě. Tj. ne proto, že je to tak „obecně správně“, ale že to tak klient chce.
Klient je zde ale vždy konečným hodnotitelem toho, co je pro něj žádoucí a dobré (samozřejmě s omezením toho, pokud by tím mělo být záměrně
ubližováno jinému člověku).
Proto je velmi pravděpodobné, že se Vás systemický terapeut bude často ptát na to, kde se vzal Váš názor na danou věc... co a proč byste
chtěl(a) se situací dělat... zda to, o čem se spolu bavíte, je pro Vás nějak přínosné a v čem atd. Odpovídat na takové otázky může být velmi
těžké a první odpověď klientů často bývá „nevím“. Mám však za to, že je velmi přínosné pokusit se na tyto otázky odpověď najít. A v tom by měl být terapeut klientovi nápomocný.